Web - Levicové obzory

ČSSD - Po nás potopa


Ina Gajzlerová

Poslední dobou se mlhavě pindá o změně základní vize strany ČSSD. Ale probůh! Ta je přece dána historicky. Kam ji chceme posouvat? Napravo? Tam je obsazeno. Nevábnou roli satelitu, přesto jazýčku na vahách, už plní KDU-ČSL, která dávno opustila svým Bohem hlásanou lásku k bližnímu. Nic jiného, než satelitní role nás "vpravo" nečeká, vezmeme-li v úvahu, že slušný volební výsledek zajišťuje dlouhodobě ČSSD její sociální program. Tím jsme jedineční. Na pravé straně nemáme co nabídnout aniž bychom kopírovali klasické "pravicové" hodnoty.

K hlubšímu pochopení problému je nutný malý exkurz do historie. Historicky vychází ČSSD, stejně jako KSČ s níž má společné kořeny, z ideálů Velké francouzské revoluce prezentované heslem ROVNOST, VOLNOST, BRATRSTVÍ. Čas ho, pravda, trochu ohlodal. Rovnost jsme pohřbili okamžikem přihlášení se k nejdravější formě kapitalismu - globálnímu kapitálu, volnost je do značné míry limitována financemi. Zbylo nám bratrství, neboli, v přeneseném významu demokracie. Ani cílem - dosažením sociálně spravedlivé společnosti, se obě strany podstatně neliší. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v cestě k jeho naplnění.

Zatímco KSČ vyznává revoluci, tedy násilí, sociální demokracie sází na cestu postupné demokratické přeměny. Cesta násilí je zdánlivě účinnější, de facto však pouze rychlejší. A navíc: Násilí plodí zase jen násilí. Lidská cháska má tendenci přenášet po revoluci „zvyk“ násilností do civilního života. To je důvodem pro stále se opakující fakt, že revoluce požírá své děti.

Nedávno jsem četla rádoby moudrou úvahu o tom, že války z našeho života nevymýtíme, neboť válčit je pro lidi přirozené. Houby! Tvrdím, že BYLO! Pro lovce mamutů! Od té doby jsme pokročili k jeho odsouzení. Četné zvrácené režimy se ho sice opakovaně snaží rehabilitovat, ale zatím vždy skončily neslavně. Ještě ve Středověku bylo mučení legálním způsobem odplaty, dnes, přestože víme, že se děje, nikdo si v naší západní civilizaci nedovolí veřejně jej obhajovat, natož provádět. A hlavně: Násilí nenutí „masy“ přemýšlet, stačí se s ním ztotožnit.

Naproti tomu je cesta demokratických přeměn nejen zdlouhavá, také vyžaduje inteligentní partnery na všech úrovních. Proto může mít jakýkoliv destruktivní zásah do vzdělávací soustavy pro demokracii fatální důsledky. Vzhledem ke stavu českého hospodářství totiž člověk, který nedostal solidní základ všestranných znalostí v obecné škole, později už velmi často nemá šanci se „dovzdělat“. Nedostatečné vzdělání degraduje národ v masu schopnou vykonávat práci, aniž by byla sto přemýšlet, pro koho pracuje a proč.

To je základ, na němž je třeba budovat naši pozici. Takže: Jak už bylo řečeno, našim základním argumentem je náš sociální program. ČSSD tedy volí lidé, kteří ho buďto potřebují, nebo se s ním ztotožňují, protože mají sociální cítění. Těch všech dohromady je tolik, že kdyby nás všichni volili, stačí to bohatě na více než 50%. Proč je tomu jinak?

Výše zmíněná vrstva zahrnuje především střední a starší generaci. Z té střední hlavně dělníky a zaměstnance na nižších pozicích. Mnozí z nich si pamatují Sobotku z demonstrací proti Nečasovi, kde sbíral oprávněně politické body. Dnes mají podezření, že se ta klidná síla mění na zbabělost. Netvrdím, že mají pravdu, domnívám se však, že by bylo záhodno přesvědčit je o opaku. A ještě detail: Za komunistů měli zákonem garantovanou osmihodinovou pracovní dobu. Dnes se dřou od slunka do slunka, jako za dob roboty a jestli půjdou do důchodu v pětašedesáti, nebo o dva roky později, je jim už celkem fuk. Stejně je aspoň pět let před tím termínem vyhodí z práce (jinými slovy – pověsí je na krk státu) a oni pak až do smrti budou živořit. Na pracáku, nebo v důchodu.

Do této skupiny můžeme zařadit i drobné živnostníky poskytující služby, kteří jsou dlouhodobě jako společenská vrstva tragicky přehlíženi, což má mimo jejich volební „abstinenci“ ještě další dopad - katastrofální stav služeb všeho druhu a obecnou nespokojenost obyvatelstva. Právě ve službách je zdroj SKUTEČNÉ zaměstnanosti na rozdíl od té DOTOVANÉ, která obohacuje jedině příslušné zaměstnavatele.

Chtělo by to trochu „fištrónu“! Namísto Mládkem prosazované budování dalších a dalších průmyslových zón na nejkvalitnější orné půdě, vymyslet fintu, jak obejít unijní zákaz a dát zelenou SKUTEČNĚ domácí výrobě ve stávajících prostorách. Vždyť po té, co zahraniční investoři sbalí své nádobíčko a odtáhnou o číslo dál, tam, kde najdou levnější námezdní sílu, už nikdo z těch zón znovu ornici neudělá! (A ty důsledky! Můžeme se v nich doslova utopit stejně jako umřít žízní…)

A starší generace? Škoda slov! Soudcům, lékařům i špatným policajtům sociálně demokratická vláda přilepšila vrchovatě. Vedle státních zaměstnanců a příjemců nejvyšších důchodů nezapomněla ani na sebe. Jenže většina těch posledně jmenovaných patří do „vyšších vrstev“ a ty nás nikdy volit nebudou. Nám, důchodcům minulé vlády rozkradly důchodový fond, postupně jsme se stali nejchudší a nejopomíjenější vrstvou, a zatímco každý špatný manažer počítá svůj měsíční plat ve statisících, na nás zbývají jen drobty ze stolu. Nedivme se, že část starší generace, hlavně nečlenů ČSSD, přešla ve volbách jinam. Domnívám se, že převážně k Babišovi. Proč? Ze zoufalství! Ten zaprvé nic nesliboval a nemá tudíž zdánlivě na svědomí jejich hořké zklamání a pak, na první pohled se skutečně zdá, že se mu celkem daří vylepšovat státní kasu. Zoufalí důchodci naivně věří, že z těch přebytků kápne konečně nějaké zásadní vylepšení také do jejich kapsy. Budou pravděpodobně zase zklamáni. Pak už nepůjdou k volbám ani oni.

Tyto vrstvy má smysl cíleně oslovovat, neboť představují vysoké procento potenciálních voličů. Náš problém není, že nás nevolí mladí, ale že se od nás odvracejí staří!

Problém uzavírání českých a moravských dolů: Vážně nám nedošlo, že jde o snížení produkce za účelem zvýšení poptávky a vyšroubování cen? (Přičemž se ještě ušetří za platy horníků.) Navíc se zrušené doly „zabezpečí“, aby už nikdy v budoucnu nemohly být otevřeny a ČR se tudíž nemohla stát v této oblasti alespoň částečně soběstačnou. Servilní přístup k viníkům té situace dokazuje, že bychom zoufale potřebovali nového ministra průmyslu! Když už se Klausovy vlády dopustily toho fatálního lapsu a pustily z rukou strategické odvětví zvané těžký průmysl, nezbývá, než ty zdevastované zbytky za přemrštěné sumy zase koupit zpět! Zkrátka, za hloupost se platí! Severní Morava dlouhodobě volá SOS v souvislosti s uhlobarony OKD a my se cíleně tváříme, že se nás to netýká. Chyba! Neptej se, komu zvoní hrana. Zvoní tobě!

Vytýkají nám nedostatečnou obhajobu národních zájmů. Z nejbližší minulosti jmenujme dvě stěžejní prohry. Předně kladou Sobotkovi za vinu, že vyslal ministra Hermana na Sudeťácký sněm, nebo že mu, přinejmenším, účinně nebránil. Druhý moment je postoj k imigrantům v rámci Čtyřky. (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česko). Očekávalo se připojení ke slovenské žalobě. Není rozhodující, zda by mělo význam. Šlo o princip, třeba jen symbolickou podporu správné věci. Nezradit své partnery! Lze namítnout, že podobnou liknavost, jako ta naše, zaznamenáváme i u Polska. Poláci ovšem obývají dost velký lán země, aby Unii stáli za nejednu úlitbu. Nám, holt, zbývá jen ten pevný postoj. Ale to není málo!

A ještě něco nám dlouhodobě odečítá body: Že budeme na kandidátky hledat „nezávislé osobnosti“ mimo ČSSD? To jen dokazuje, že jsme se ocitli v personální nouzi. Ti lidé „zvenčí“ jsou nečitelní a zatím vždy předvedli, že s ideou soc.dem. nemají nic společného. Plní roli svou, ne naši. Hledejme ve vlastních řadách, ale musíme jít dolů. Tam se sem-tam ještě někdo najde. Jenže to by musela fungovat komunikace mezi stranickými patry a ta je, zdá se, možná i záměrně, přerušena

Netvrdím, že nevyvíjíme úsilí na řešení problémů. Bohužel, vyplýtváme kvanta cenné energie i obrovské finanční prostředky na prosazení nepatrných zlepšení, která nikomu nepomohou. Je třeba řešit cíleně nejpalčivější problémy a počítat s tím, že při tom bude nutno šlápnout na kuří oko, mimo jiné i modle zvané „Zahraniční investor“.

K vyřešení otázky kam jít a kam ne je nutná důkladná analýza priorit a chování všech vrstev obyvatelstva. Nevyhýbám se jí, ovšem hlavně by ji měli provést lidé, kteří jsou za to placeni. Co na toto téma slýchám od renomovaných psychologů a politologů ve mně vzbuzuje dojem, že valná část současných vysokoškolsky vzdělaných osob v tomto státě chodí pro své tituly do Plzně.

Nemáme to jednoduché s vysvětlováním našich postojů veřejnosti. Do médií nás nepustí a široký Sobotkův úsměv na bilbordech to nezachrání. Není jiná cesta, než jít mezi lidi v osobní kontaktní kampani. Máme ve vládě důvěryhodné obličeje i obratné řečníky. Že na to nemají při plnění vládních úkolů čas? Kde ho bere Babiš? Uvědomme si, že volební kampaň se nedělá jen ve vymezeném volebním čase, ale po celé volební období. Je třeba vymyslet instituci přímého kontaktu s voliči, jakousi „tribunu lidu“. Samozřejmě, že bude snaha ji zneužít, ale s tím je třeba počítat, ustanovit mechanismus, jak útoky účinně odrazit a využít v náš prospěch. (Léta razím heslo, že je třeba zachytit lejno, které po nás hodili a vmést jim ho zpět do obličeje!)

Viktor Dyk nás ve své básni „Země mluví“ vyzývá: „Neprodej úděl za čočovici!“ A mezi námi: Neprodáváme? Vyprodáváme! Po nás potopa!

PS: Někdy mám pocit, že všechny úvahy o volební strategii jsou zaměřeny k jedinému cíli: Jak vymyslet na voliče novou fintu. Jenže Čecháček se nedá oblafnout! Nelze s ním zacházet jako s americkými černochy z periferie, kteří se ve volbách identifikují otiskem palce.



Autor:
Česká republika
Publikováno:
Aktualizováno: 3. 5. 2019
Publikoval: Stanislav Hendrych