Typy egoistů - jaké je sociální chování

Pravý egoismus pramení z prožívaného pocitu nadřazenosti a touhy být na vyšším stupínku sociálního postavení než je. Tato touha bývá uspokojována jen krátce po postoupení nahoru, protože zase je někdo nad nimi a tak začnou toužit postoupit výš a výš.

Samotný egoismus pramení z nerozvinutých vyšších sociálních schopností a dovedností. Proto nemá motivaci nezištně pomáhat druhým a být k nim nezištně ohleduplný.

Silným motivačním faktorem je potřeba citového uspokojování, která patří mezi základní psychické potřeby. Obrazně, citové uspokojování je geneticky daný kompas k rozvíjení vyšších úrovní sociálního chování a jednání. Malé děti přirozeně hledají cesty ke svému citovému uspokojování. Když dítě zjistí, že si ho rodiče více všímají a chválí ho, když se mu něco podaří, začne být ctižádostivé. Ctižádost zakoření natolik, že v dospělosti již nejde o citové uspokojování, ale o samotnou touhu vynikat nad druhé, být víc než druzí, mít víc než druzi.

Blíže o výchově egoistů, výchova egoistů, bývá shodná s výchovou pravičáků.

Egoista kariérista - kariérismus

Když citově strádající malé dítě zjistí, že mu rodiče věnují zvýšenou pozornost, je-li v něčem úspěšnější než ostatní, začne tuto cestu rozvíjet. Ve škole tak může být vynikání alespoň v některých předmětech, vynikání ve sportovních či jiných aktivitách.

Stává se, že když žákům se nedaří vynikat v kladném smyslu, začnou cílevědomě vynikat ve špatném. Mnohdy z lumpárny mívají žáci trojí citové uspokojení:

• zvýšenou pozornost učitelů,
• obdiv některých spolužáků,
• zvýšenou pozornost rodičů, i když negativní – tělesný trest bývá pro citově strádající děti citová odměna.

U těchto dětí tato cesta přeroste v celoživotní kariérismus, takřka celoživotní nespokojeností, protože mají vždy někoho nad sebou. Všechny osoby ve svém okolí začnou poměřovat podle společenského kariérního žebříku na ty pod sebou a na ty nad sebou.

Mívají představu, že všichni lidé jsou kariéristy. Nezištné činy kolegů vždy transformují na kariéru, zda je to ohrožuje v kariérním růstu či ne. U některých pracovníků je tak silná touha po kariéře, že se neštítí užívat podlé intriky.

Jiní, nedaří-li se jim na pracovišti povýšit se, začnou druhé ponižovat, aby sami „vynikli“. Jeden takový pracovník či pracovnice dovede rozhodit, rozeštvat celý kolektiv. Neprohlédne-li to nadřízený, začne mít na pracovišti velkou fluktuaci.

Pokud kariéristický nadřízený zjistí, že některý podřízený by mohl být v něčem schopnější než on, vnímá to jako ohrožení svého místa a vždy najde nějaký způsob, jak „soka“ z pracoviště odstranit.

Kariérismus je v některých společnostech společensky oceňován až uctíván. V jiných je pojem »kariérista« hanlivé označení.

Tragédií pro děti bývá, když nabudou pevného přesvědčení, že jsou ve všem nejlepší a pak se setkají s neúspěchem: místo jedničky dvojka, v soutěži druhé místo. Neumí prohrávat, proto dvojka místo jedničky či druhé místo bývá pro ně životní tragédií, se kterou se neumí vyrovnávat.

Egoista egocentrik - egocentričnost

Když citově strádající malé dítě zjistí, že se mu daří upoutávat pozornost rodičů a okolí předváděním nějakých činností, začne rozvíjet tuto cestu. Může jít o zpívání, tancování, šaškování, barvitá vyprávění, napodobování jiných osob, artistické výkony atd. Možností je nepřeberně, děti v tom jsou vynalézavé.

Časem se z toho rozvine celoživotní touha být středem pozornosti – egocentičnost. Pokud se v užší společnosti vyskytnou dva silní egocentrici, baviči, často ten méně úspěšný začne trpět a předčasně opouští společnost.

Pokud některé egocentrické děti později začnou narážet na problémy při svém předvádění, začnou se stahovat a svou egocentričnost potlačovat. Ve společnosti někdy to mohou být až nenápadné osoby. Touha po pozornosti u nich však nevymizela, stávají se z nich často obdivovatelé jiných úspěšných egocentriků.

Egocentriky můžeme nacházet i v politice. Samotná politika bývá pro ně druhořadá, na prvním místě je u nich vystupování před lidmi, které je citově uspokojuje. Mnozí dovedou plameně řečnit, ale často v podstatě nic přínosného nesdělí, jen druhé obírají o čas.

Egoista narcista - narcismus

Narcismus není v naší společnosti moc rozšířený. Narcismus se dá brát jako vyhraněná forma egocentrismu, kdy narcista je zaměřený na svou vlastní osobu, na svou tělesnou stránku.

Narcisté umí být společenský a okouzlující, bývají inteligentní i pozorní, avšak jen do doby, kdy přestanou být středem obdivu nebo druzí se stanou pro ně neužiteční. Pak se začnou chovat arogantně, domýšlivě, povýšeně.

Ztratí-li narcisté pozornost okolí zcela, začnou si pozornost vynucovat různými cestami. Případně si najdou oběť, kterou rafinovaně trápí a tím získává její pozornost. Myslí si, že mohou beztrestně ponižovat a obviňovat okolí.

Ranou výchovou v nich rodiče vypěstovali představu, že jsou perfektní, nejlepší, privilegovaní a nepřekonatelní. Obvykle za tím stojí egoismus rodičů, kteří se sami chlubí svým dítětem, že je perfektní, nejlepší, nepřekonatelné a mnohdy tomu i sami věří.

Při citovém strádání to pak děti motivuje vystavovat na odiv svou osobu, kterou přikrašlují zvenku (oblékáním, zdobením, líčením, okázalým vystupováním) tak i zevnitř (přikrášlování svých dovedností, úspěchů, zážitků).

Narcisté ostatní osoby dělí pouze na dvě kategorie a nic mezi tím. V první jsou osoby, co jim projevují obdiv, byť falešný, který neprohlédnou. Druhou kategorii jsou všichni ostatní, které vnímají jako nepřátelské osoby. Obdiv druhých si nárokují, proto neobdivování vnímají jako nepřátelství, jinak si to nedovedou vysvětlit.

Někdy se vytvoří dvojice dvou narcistů s rozdílným sebevědomím. Vyskytuje se to i v manželství nebo u vztahu matky a dcery. Mezi nimi se může vytvořit určitá symbióza, ale nikoli přátelství. Je to jako soužití dvou cizích osob.

Na první pohled se zdá, že nesebevědomý narcista oddaně slouží sebevědomému, pomáhá mu dostávat se „na výsluní“ pozornosti. Ve skutečnosti to není nezištné. Sám se vyhřívá na výsluní pozornosti vedle sebevědomého narcisty.

Sebevědomý narcista „oddaného“ narcistu bere jako svého ctitele. Jakmile by sebevědomý narcista pocítil v nesebevědomém svou konkurenci, ze ctitele by se najednou stal „úhlavní nepřítel“ a udělal by mu ze života peklo.

Egocentrici si spíše uvědomují určité společenské hranice, narcisté to nedovedou, proto se často chovají povýšeně až arogantně. Pro svou velkou psychickou nevyzrálost mívají často různé psychické poruchy.

Jde jen o zidealizované typy egoistů. Pracujeme zde s měkkými daty, s pravděpodobnostmi. Život je pestrý a přináší mnoho dalších variant.

Vztahovačný egoista

Nedovede si představit, že jiné osoby mívají jiné prožívání. O svých názorech je přesvědčen, že takové názory mají všichni a opačné názory vnímají jako naschvály či jako neporozumění. Například, když jemu jídlo chutná, je přesvědčen, že je dobré a proto musí chutnat všem. Vyjádří-li u stolu někdo odlišný názor, vnímají to jako útok.

Hráčský egoista

Zde není myšlené hazardní hráčství, ale to, že osoba bere život jako velkou hru s řadou herních partií. Slitování nepatří do jejich repertoáru. Jejích chování bývá mnohdy proměnlivé, protože když nedosáhnou svého cíle jedním postupem, zkouší to jinak – často mění své chováni. Osoby v jejich okolí pro jejich proměnlivost chování se v nich nevyznají, proto časem přestanou s nimi navazovat důvěrnější vztahy: „Proč si zbytečně komplikovat vlastní život.“ Často nadprůměrně inteligentní osoby vnímají život jako hru kdo z koho. Je to proto, že nadprůměrně inteligentní osoby snadněji vyhrávají. Naučili se vnímat mezilidské vztahy jako hry kdo z koho.

Zakomplexovaný egoista

Osoby s komplexem méněcennosti si uvědomují, že jejich sebedůvěra je menší či malá a silně touží vystupovat s velkou sebedůvěrou. Obvykle ve své snaze hrát roli sebevědomé osoby svou roli přehrávají a mnohdy se chovají nepřirozeně až nabubřele. Bývá jen otázkou času, kdy v krizové situaci jejich sebedůvěra splaskne, jako propíchly balón. Po takové blamáži se snaží hrát svou sebedůvěru ještě usilovněji.

Obvykle se komplex méněcennosti táhne z raného dětství, když dítě má malou sebedůvěru a obdivuje osoby s velkou sebedůvěrou, časem začne toužit mít také velkou sebedůvěru. K této touze mnohdy motivují rodiče, když dítěti dávají za příklad někoho s velkou sebedůvěrou. Nebo spouštěčem může být touha zaujmout osoby v okolí. Dítě se pak snaží vystupovat s velkou sebedůvěrou, což často přetrvává i v dospělosti. V podstatě si většinou společensky sami škodí.

Tolerantní egoista

Egoisté nebývají tolerantní vůči všem. Jako tolerantní se jeví těm, o nichž si egoisté myslí, že neovlivňují jejich kariéru. Jejich tolerance je spíše lhostejnost.

Vyděračský egoista

Jde o metodu prosazování vlastních potřeb a nejčastěji jde o citové vydírání. Dá se to zařadit mezi manipulativní techniky. Když se nějaká osoba zpočátku nechá citově vydírat, je velmi nesnadné zabránit dalšímu citovému vydírání. Tuto metodu zkoušejí děti již v předškolním věku: „Pokud mě máš rád/a, tak mi tu hračku koupíš.“ Mnohdy je citové vydírání prováděno nepřímo a mnoho lidí si ani neuvědomují, že je někdo citově vydírá. Říká se, že zvyk je železná košile. Komu v dětství vycházelo citové vydírání rodičů, pokračuje v tom i v dospělosti. „Jsem nemocný a nikdo na mne nebere ohled.“ „Mám v životě jen smůlu a nikdo nepomůže.“ „Jestli mne opustíš, zlomíš mi srdce – nedovedu bez tebe žít, něco si udělám, …“ Neuvědomují si, že citovým vydíráním ten druhý by mohl trpět.

Submisivní egoista

Pro okolí se stává takový egoista nejpřijatelnější. Považuji za trestuhodné posílat a přijímat egoisty na kurzy asertivních technik či kurzy zaměřené na zvyšování sebedůvěry. Egoista potřebuje ke svému spokojenému životu mít možnost uspokojovat své egoistické zájmy. Začne-li prožívat pocit, že své egoistické zájmy nemá možnost prosazovat, buď uteče, nebo rezignuje. Stejně tak reaguje i v partnerství je-li druhý silnější osobou. Pokud z partnerství neuteče, v partnerství se uzavírá do sebe a stává se z něho gaučák či koničkář, pivař apod.

Tyranský egoista

Dělá mu dobře pozorovat, jak druhý trpí. Obvykle sám prožívá nějaké vnitřní utrpení. Utrpení většinou si nese z dětství či prožívá utrpení v práci nebo trpí nenaplňováním svých životních ambicí. Je všeobecně známo, že kdo byl v dětství týrán, mívá sklon týrat druhé. Tyranem se může stát i osoba nemocná trpící svou nemocí. Trápení druhých bývá jakési podvědomé volání po pozornosti: „Všimněte si, jak trpím, a potěšte mne.“ Svým chováním však dosahují pravého opaku a to zvyšuje jejich utrpení ještě víc.

Vyvolávat utrpení druhých může i nepřímo, pomluvami, intrikami, tajně nastraženými „pastmi“. A sám se může ke své oběti navenek chovat velmi mile, či dokonce svou oběť naoko litovat.

Agresivní egoista

Obvykle jde o snížený práh vzbuzování zlosti. Stačí malý podnět a dochází k projevům zlosti. Příčiny snadné vznětlivosti mohou být:

1. Nastavený práh vzbuzování zlosti v raném dětství. Kritickým obdobím je vek kolem tří let. Různé výzkumy potvrzují, že příliš liberální nebo naopak nepřiměřeně tvrdá výchova v rodině vede ke zvýšeným sklonům ke zlosti. V prvním případě si dítě navykne prosazovat své potřeby zlostí. V druhém případě jde o potlačovaný projev zlostného vzdoru. V obou případech si to osoby nesou do dospělosti.
2. Zvýšený stres zvyšuje sklony ke zlostem. Je všeobecně známo, že osoby ve stresu snadno vybuchne.
3. Snížená sebekontrola rovněž vede k rychlé ventilaci zlosti. Často se stává, že partner prožívá v práci silnější stresy a případné drobné zlosti potlačuje. Pak přijde domů, uvolní se a uvolní svou sebekontrolu. Pak stačí i malý popud od některého člena rodiny a „oheň je na střeše". Rodina se diví, proč vzplanul kvůli takové maličkosti. Vlivem tohoto zbytečného nedorozumění se rozpadlo nejedno manželství.
4. Prožívání vnitřní nešťastnosti zvyšuje citové napětí a tím i snadnější vydrážditelnost. Proto nešťastní lité trpící tělesně či psychicky bývají podráždění, nerudní, nepříjemní. Přitom mnozí touží po laskavé pozornosti druhých. Neuvědomují si, že svým chováním je od sebe odpuzují.

O agresivním chování, jeho příčinách, jeho ovládání a neagresivní sebeobraně je dnes řada fundovaných knih. Zde je potřeba si uvědomit, že při zlosti osoba nemá strach ani výčitky svědomí. Zlost je psychický program pro destrukci.

Je až s podivem, jak násilničtí muži imponují ženám. Nejedna se nepoučí a přes varovné signály opakovaně si vybírá násilnické partnery. V období zamilovanosti se násilníci často chovají k partnerce velmi mírumilovně, něžně.

Blíže o výchově agresora

Chladnokrevný egoista

Mnohdy až bezcitný. Příčiny citového chladu se mi nedaří na internetu odhalit. Domnívám se, že souvisejí s citovým životem matky v prenatálním a kojeneckém věku. Chladnokrevné osoby skutečně neprožívají emoce, neznají strach, nemívají výčitky svědomí, nebývají smutné ani neprožívají pravou zlost. Případně k prožitku slabších emocí potřebují mimořádně silné podněty, například adrenalinový sport. Jako radost prožívají libost. Své emoce obvykle jen hrají, aby zapadli do prostředí nebo aby někoho ovládli. Extrémem je psychopatie, psychopata ovládne jen silnější psychopat.