EMPATICKÁ SPOLEČNOST

Komunismus a komunista – pojem a symboly, náboženství

Vize vychází ze soudobých psychologických poznatků o empatii. Je to společnost vysoce humánní, demokratická a prosperující; kde politici upřednostňují zájmy svých voličů a při spolupráci hledají kompromisní řešení; kde ohleduplnost je samozřejmostí a v médiích jsou vyzvedávány hodnoty jako mír, spolupráce, rovnost, sociální solidarita. Společnost kde egoismus osob se bere jako sociální handicap.

Empatická společnost

»Empatická společnost« je vize širokého hnutí 21. století. Vyznačuje se vysokou humánnosti, naplňováním základních lidských práv, velkou demokratičnosti a mírumilovnosti, sociální solidaritou a nesoutěživou spolupráci. Udržitelnost je zajišťovaná osvětou o empatii, opora je v psychologii.

Do něho se dnes pozvolna a neformálně zapojují různé obory: zdravotnictví, management všech oborů, pedagogika, prevence kriminality, nakladatelství, …, samozřejmě psychologie a neuropsychologie. Jednou budou zkoumat historici vliv poměru empatických a neempatických obyvatel na dějinné události. Zatím je zcela mimo sociologie a politologie.

„Vybudování empatické společnosti je úkol pro generace. Raději jdu ke vzdálenému majáku, i když k němu nedojdu, než se trápit pocity marnosti a beznaděje.“

autor stránky

Levice se bez empatických občanů neobejde

Největším problémem současné levice včetně komunistů je zažitý intelektualismus. Proto přetrvává zakořeněný názor, že levicová orientace je hlavně výsledkem rozumového uvažování na základě informací. Na této domněnce stavěli marxističtí ideologové v období budování socialismu. To byl jejích tragický omyl, který vedl k výchově stále většího množství egoistů pravicově smýšlejících, až dovedl celosvětově socialismus k úpadku. Stejný omyl dovedl k úpadku celou levici po restaurování kapitalismu. Dnešní levice živoří kvůli svým klamným domněnkám o motivacích chování občanů.

Intelektualismus je nezávislý na inteligenci a vzdělání. Je to přeceňování lidského rozumu, nadřazování vlastních domněnek nad vědecké poznatky. Je to pohodlné a vyhovuje to kariéristům, konzervativcům, dogmatikům, i egocentrikům toužící se pouze zviditelňovat. Intelektualisté nepotřebují hledat fakta, důkazy. Co se jim nehodí, označí negativními nálepkami. Levičácké nálepky: revizionista, oportunista, kapitalistická propaganda, neznalý a nezkušený, … Současné pravičácké nálepky: ruský agent, proruský, populista, komunista (po volebním propadu komunistů se již tato nálepka užívá málo), …

Samotný rozum lze přirovnat k odbornému zázemí firmy, které pouze poskytuje informace požadované vedením. Motorem (vedením) lidského chování a jednání jsou libé a nelibé pocity. Můžete jim rozumově poroučet, rozum však neposlouchají, jsou silnější. Nelibých se snažíme zbavovat a libých dosahovat. Občas jsou v rozporu, smíšené pocity. Lidský rozum často vyprodukuje množství různých myšlenek, avšak hlavní výběr se provádí na základě libosti – které se líbí. Myšlenky, které se nelíbí, obvykle ignorujeme, bagatelizujeme, rychle zapomínáme.

Tak je tomu i u voličů v předvolebních kampaních. Informace od lídrů, které jsou v souladu s vlastním názorem, ukládáme do své paměti, potvrzujeme si jimi »správnost« vlastního názoru. Ty informace, které jsou v rozporu s vlastními názory (byť pravdivé), bagatelizujeme, nálepkujeme, rychle zapomínáme či znedůvěryhodňujeme jejích autory.

Soudobé psychologické výzkumy opakovaně dokládají, že významný vliv na politickou orientaci má úroveň schopnosti empatie. Rozvinutá empatie je charakteristická pro levicově orientované občany.

Čím více občanů má empatii, tím vice je levicově orientovaných, tím více mají levicové strany a hnutí potenciálních voličů. To je důvod, proč by všechny levicové strany a hnutí měly mít velký zájem na rozvíjení empatie u občanů, hlavně u dětí.

Psychologické poznatky o empatii jsou velmi silnou zbraní proti pravicovým ideologiím. Vládnoucí silní pravičáci mohou zakazovat propagaci komunistických a socialistických idejí, ale dnes se jim nepodaří zakázat šíření informaci o empatii. A empatie je v nesmiřitelném rozporu s idejemi individualismu, pravice, nacismu, fašismu, militarismu atd.

Osvěta o empatii ve veřejném prostoru umožňuje porazit ve veřejném prostoru individualismus, který v naší společnosti bují od roku 1989.

EMPATIE – body pro levicové volební programy

Bohužel, mnohé soudobé levicové volební programy, po odstranění hlavičky, se podobají programům nevyhraněných pravicových stran a hnutí. Proto se jim málo daří oslovovat výrazně levicově smýšlející občany. Levicové strany a hnutí by měly mít takové volební programy, kam pravice již jít nemůže:

1) V rámci permanentní volební kampaně podílení se na všestranné osvětě o empatii ve veřejném prostoru – cíle:

a) Porážka individualismu ve veřejném prostoru. (Zdůrazňovat, že nerozvinutá empatie je sociální handicap. K handicapovaným osobám je potřeba přistupovat ohleduplně, ale současně netajit, že jde o handicap. Že názor pravičáků o přirozenosti egoistického chování u člověka je mýtus.)

b) Výchova nové generace levicově smýšlejících občanů.

c) Vzkaz potenciálním levicovým voličům, že levicové vize realizovatelné jsou.

2) Ve volebních kampaních a volebních programech:

a) Zdůrazňovat empatičnost svých kandidátů. (Pravicové strany mohou ve svých programech nabízet a nabízí různé sociální body, ale nemohou nabízet empatické kandidáty. Pravicové strany vnímají levicové politiky pouze jako populisty. Protože nevěří v existenci empatie, nedovedou si jinak vyložit jejích sociální chování než jako populismus, lobbisty či agenty.)

b) Vyzvedávat levicové hodnoty jako přirozený projev schopnosti empatie. (Pravicové strany stojí na pravicových hodnotách, proto si do svých volebních programů nemohou dát levicové hodnoty, jinak by se z pravicové strany stala levicová a ztratila by pravicové voliče.)

c) Prosazovat, aby ve veřejné správě, při přijímání pracovníků, byly upřednostňovány osoby s empatií. To platí i pro úředníky EU. (Je to účinná prevence korupce, byrokracie, zneužívání pravomocí. A také cesta k prosperitě.)

„Správa demokratické země má být v rukou empatických občanů.“

Takový program je v souladu se zákony této země, s Listinou základních práv a svobod, s levicovými hodnotami, dialektickým materialismem i s modelem hybných sil od Karla Marxe.

Platforma vize »Empatická společnost«

Platforma organizací, hnutí, politických stran, …, které se připojují k realizování vize »Empatická společnost«, které mají nebo si dají do programu osvětu o empatii či organizují aktivity na podporu rozvíjení schopnosti empatie.

I. Současný problém

Společnost je dnes ovládána individualisty bez empatie prosazující hodnoty individualismu (bezohlednost, dravost) v rozporu se zájmy lidu.

II. Východisko z psychologie

Rozvinutá schopnost empatie přirozenou cestou motivuje osoby k prosociálnímu (neegoistickému, levicovému, spolupracujícímu, ohleduplnému a mírovému) chování a jednání.

III. Udržitelné řešení problému

Nechat individualisty (egoisty, pravičáky, šmejdy) vymřít přirozenou cestou a budovat empatickou společnost zdola na základě osvěty:

✰ o přirozenosti empatického chování u člověka jako druhu;

✰ o přínosech empatie pro osobní, partnerský i pracovní život, pro ekonomickou prosperitu i udržitelný mír;

✰ o výchovných chybách vedoucí k blokování rozvoje empatie.

Platforma ve Word

Přirozeností člověka je empatická společnost?

Člověk jako druh je vybaven psychickými schopnostmi a dispozicemi k rozvíjení řady sociálních schopností a dovedností, včetně empatie. Člověk je tak geneticky naprogramován, aby ho společenství rodiny přitahovalo a učil se sociálním schopnostem potřebným k empatické výchově dětí a empatickému soužití se členy rodiny.

Samozřejmě, nedostatky se vloudily vlivem různých okolností. Hlavní problémy nastaly změnami z přirozeného prostředí malých vesnic na nepřirozené prostředí měst. Ve městech se negativně zhoršilo výchovné prostředí, děti ztrácely kontakt s přírodou a mnoho rodičů se více věnovalo svému „kulturnímu“ vyžití než výchově svých dětí. To platí obecně do dnešní doby, že na vesnících jsou obyvatelé sociálně vyzrálejší než ve městech. Promítá se to i ve volebních výsledcích.

Velice zajímavé jsou články na internetu, které se zabývají rozdíly ve výchově dětí ve městech a na vesnicích. Klíčová slova: výchova dětí vesnice město

Co je empatie

Empatie je schopnost vcítit se do situace druhé osoby. Pokud se soustředíme na osobu v určité situaci, schopnost automatizovaně v naší psychice vyvolá obdobné prožitky jako má pozorovaná osoba. A to i v situacích, které jsme nikdy neprožili, a u charakterů osob odlišných našemu.

Rozvíjení empatie se dnes bere jako účinná prevence řady negativních jevů ve společnosti, pomáhá rozvíjet a udržovat dobré mezilidské vztahy, pomáhá při výchově dětí. I zde platí: „Dobrý sluha, zlý pán.“ Škodí, když se empatická osoba stane otrokem své empatie.

Líbí se mi empatické filmy, ty, v nichž herci oplývají empatii a dovedou se vžívat do postav odlišných charakterových vlastností a v situacích, které sami neprožili. Takoví herci svou roli prožívají a empatičtí diváci věří jejích prožitkům. Ideální je, když i režisér oplývá empatii. Pokud se na empatické filmy dívají osoby bez empatie, jsou ochuzené o empatické informace a mnohdy neporozumí filmovému ději. Jsou jako neslyšící sledující zvukové filmy.

Samotná empatie nestačí, k ní je potřeba schopnost rozlišovat prožitky vlastní od prožitků vyvolávaných empatii. Kdo toto nedovede rozlišovat, často se nevyzná ve vlastních emocích.

Potvrzováním správnosti empatických prožitků je sociální gramotnost. Je to rozumová znalost signálů, které vysílá pozorovaná osoba.

K čemu je dobré prozrazovat okolí signály, co prožíváme? Děje se to obvykle na nevědomé úrovni. Je to velmi důležité pro udržování dobrých mezilidských vztahů. Nejlépe se to demonstruje na psech, kteří dovedou rozpoznávat signály u lidí. Lidské bývají podobné jako psí. Proto pozorujeme, že pes se raduje při radosti páníčka, snaží se ho utěšit při smutku a při zlosti páníčka raději zaleze do kouta.

Naproti tomu osoby bez empatie a sociálně negramotní se chovají často netaktně. Například dělají si legraci z osoby smutné, když ji někdo zemřel. Dráždí osoby prožívající zlost, a pak se diví nad jejích agresivní reakci. Tyto osoby mívají plno zbytečných mezilidských konfliktů. Neuvědomují si, že příčina je v nich samých. Jsou pevně přesvědčené, že oni jsou ti dobří a zlí ti druzí.

Co není empatie

Není to pouhý soucit.

Na ulici občas potkávám osoby tělesné postižené, špatně se pohybující. Mám je všechny litovat? Na některých je vidět, že se perou se životem, jsou spokojení, že dovedou být samostatní, že se samostatně pohybují, byť s problémy. Takové tělesně postižené osoby nelituji, ale obdivuji jejích vnitřní sílu. Obdivuji, že se postižením nenechali zlomit a bojují o »své« štěstí.

Není to promítání vlastních prožitků do druhých osob.

Tomu se říká přenos. Takto přemýšlí malé děti: „Co prožívám já, prožívají i ostatní.“ Vyšší úrovni poznání je uvědomování si, že druhé osoby mívají odlišné prožívání než je moje, že se jim mohou líbit věci, které se nelíbí mně; že jim nechutnají jídla, které chutnají mně; atd. K tomuto poznání některé osoby nedospějí ani v pozdním věku.

Není to představování si sebe v situaci druhé osoby.

Toto lze pozorovat u mnohých novodobých herců. Prostě promítají sebe do situací postav. Bývají to situační herci hrající takřka stejné charaktery postav, jen v rozdílných situacích. Pokud je takový i režisér, jde o film postavený na situacích, film, v němž je poznat, že herci role jen hrají. Takové filmy se líbí neempatickým divákům. Empatičtí diváci na takové filmy ódy nepějí.

Není to emoční nákaza, přenos emocí chováním a jednáním.

Máme v sobě geneticky vytvářené programy, které umožňují »číst« na nevědomé úrovni emoční signály druhých osob, gesta, mimika, paraverbální komunikace. Při dávnověkém životě v tlupách, ještě před verbální komunikací, to bylo velmi důležité.

Objevil-li se tiše predátor, první kdo ho spatřil, začal vydávat zvuky nebo dělat gesta strachu a všichni zpozorněli. Pokud jeden v zoufalství začal projevovat zlost vůči predátorovi, zlost se přenesla na další členy tlupy.

Tak je tomu i des u lidí, silnější osoby přenášejí své emoce na druhé. V blízkosti zlostných začnete prožívat zlost apod.

Není to pouhá emoční gramotnost

Rozumově se lze naučit rozpoznávat signály prožívání druhých osob. Pokud toto není doprovázeno empatii, nechává toto poznávání poznávající chladnými. Takového poznávání mohou úspěšně dosahovat psychopaté (osoby bez emocí) a mnozí ho nežívají k manipulacím s druhými osobami. Psychopaté bývají výbornými manipulátory.

Emoční gramotnosti zneužívají často egoisté a egocentrici. Emoční gramotnost zneužívají i sociální inženýři při manipulacích s obyvatelstvem na základě objednávek »mocných«. Zneužívání emoční gramotnosti úspěšně zabraňuje empatie.

Proč některé osoby mají empatii a jiné ne?

Kritickým obdobím pro rozvíjení empatie je rané dětství. V dospělosti se sice dá také rozvíjet empatie, ale obvykle dospělým bez empatie chybí motivace rozvíjet ji. To doprovází i strach z neznámého a předpokládá sebepoznání, že když nemám empatii, mám sociální handicap. Kolik osob je ochotno toto si přiznat? Snazší je změnit svůj názor než své chování: „Egoistické chování je to správné, tak proč se učit empatickému chování.“

Platí zákonitost: „Není-li dítě citově uspokojováno, zajímá se především o vlastní citové uspokojování a potřeby druhých ho nezajímají.“ Děti jsou od přírody zvídavé a zájem o prožívání druhých je jejích přirozeností. Avšak za předpokladu, že jsou uspokojovány jeho vlastní psychické potřeby, kam patří citové uspokojování.

V dnešní době mnoho dětí citově strádá a citově strádá i mnoho rodičů. Proto rodiče se starají u dětí hlavně o materiální zabezpečení a v citové oblasti se starají o vlastní citové uspokojování. Většina rodičů i pedagogů nedovede rozpoznávat příznaky citového strádání u dětí.

Existují maminky na mateřské dovolené, které jsou neustále s dětmi, přesto jejích děti dlouhodobě citově strádají. Bývá to z nevědomosti, chybí osvěta.

Výsledkem je narůstání počtů dětí s vývojovými poruchami chování. Web: „Školáků s poruchou chování přibývá, učitelé ani rodiče si s nimi nevědí rady“, r. 2019: „Za posledních deset let se v Česku zdesetinásobil počet dětí trpících například poruchou koncentrace nebo ADHD. … S takovými žáky si mnohdy nevědí rady učitelé ani rodiče.“ Druhým závažným problémem je malé udržováním pozornosti – poruchy pozornosti. Stejně závažným je hyperaktivita dětí (hyperkinetické děti). Kořeny většiny problémů u dětí leží v předškolním věku, v rodinách, ve výchovných chybách rodičů.

V dospělosti se pak mají zapojovat do ekonomického procesu, pracovat. Kolik zaměstnavatelů bude spokojeno s pracovníky, kteří kvůli svým psychickým problémům budou mít nízkou produktivitu práce a budou špatně vycházet se spolupracovníky? Budou to tzv. nezaměstnatelní občané. Nečetl jsem, že by se touto kategorii zabývaly levicové strany. Ty jednostranně odsuzují zaměstnavatele.

Naštěstí existují i empatičtí rodiče vychovávající empatické děti. Ubývá jich, ale stále ještě jsou. Jsou vnímaví ke svým dětem, věnují jim dostatek pozornosti, aby je citově uspokojovali. Sami se při tom mohou citově uspokojovat. Automaticky tyto děti vrací čas a pozornost rodičům, až zestárnou. Toto je pravé štěstí života, které se nedá koupit, nedá nařídit zákonem, nedá vyhrát v loterii.

S citovým uspokojováním souvisí hormon oxytocin. Na internetu je o něm dostatek informací a píše se o něm i v některých knihách. Jen ten zájem ze strany rodičů je malý. Neví o jeho existenci, proto informace o něm nehledají. O něm by se měli žáci učit v rámci všeobecného vzdělávání.

Empatičtí rodiče věnující se dětem a citově je uspokojující jsou součástí vize empatické společnosti. Děti mají právo být citově uspokojované, je to součást jejích základních psychickým potřeb.