Karel Marx a empatická společnost

Karel Marx a empatická společnost

Model hybných sil ve společnosti od Karla Marxe. Výrobní síly tvoří pracovní sílu a prostředky. Marxisté se nedostatečně zaměřili na to, jak působí rozvíjející se výroba na změny charakterových vlastností pracovní síly – pracujících osob tvořící většinu společnosti.

Model hybných sil ve společnosti od Karla Marxe byl na svou dobu geniální a převratný. Demonstroval, že hybnou silou vývoje společnosti je rozvíjení způsobu výroby. Ač se to mnohým nezdá, toto funguje i v dnešní době. Jen je doplněn o způsob ovlivňování lidí výrobou, viz níže.

Vývoj psychického charakteru společnosti kopíruje evoluci

Společnost – abstraktní množina osobností žijících pospolu. Podstatou je člověk, pojem »společnost« představuje abstraktní podstatu, která není svébytná. Mnoho osob se alibisticky zbavuje vlastní spoluzodpovědnosti za kvalitu společnosti: „Já ne, to společnost …“ Neexistuje „já a společnost“, protože každá osoba je součástí společnosti, pokud nežije izolován od společnosti jiných osob. K této úrovni poznání mnoho lidí nedospělo a společnost si personifikuje. Jedná se o schopnost sociální představivosti.

Psychický charakter společnosti – zastupuje modální osobnost, charakter dominantního počtu osob určitého charakteru.

Z dlouhodobého pohledu vývoj psychického charakteru společnosti kopíruje psychický vývoj charakteru člověka jako druhu:

1. etapa: Vývoj od agresivity k mírovému soužití.

2. etapa: Vývoj od bezohledného egoismu k ohleduplnému empatismu.

Touto cestou prochází rovněž optimální vývoj osobnost člověka od narození. Společensky problém: Vlivem výchovných chyb a špatných výchovných cílů, řada osob uvízne na nižších úrovních.

Vývoj psychického charakteru společnosti (pracovních sil – většiny společnosti) nejde lineárně. Nejdříve se společnost vyvíjela od násilí k asertivnímu nenásilí. Celosvětově společnost se v posledních desetiletí začala vyvíjet od »já« k »my«.

Budování minulého socialismu a následné restaurace kapitalismu tvoří zvláštnost, analýza je složitější, tomu je věnovaná samostatná stránka:
Vývoj společnosti v Česku od 1945

Z učebnice marxistické filosofie: „Historický materialismus je filozofická věda o vztahu společenského vědomí k společenskému bytí, o nejobecnějších zákonech a hybných silách vývoje lidské společnosti; je obecnou teorií a metodou vědeckého poznávání a přetváření společnosti.“

Jan Hus: „Kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a příjmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co vím, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevím.“

Vývoj psychologie a marxismus

Starý marxismus v oblasti psychologie zohledňuje pouze vnější motivační faktory, jako je velikost majetků, zákony, třídní příslušnost atd. Nezohledňuje vnitřní faktory, kterými jsou výše rozvinutých sociálních schopností (včetně empatie), osobní zkušenosti, vštípené morální kodexy, osobní touhy aj.

Starý marxismus čeká renovace. Soudobá psychologie se dnes nejvíce rozvíjí v oblasti vnitřních motivací. Psychoneurologie s urologií dávají dnes psychologii materialistické základy a tak psychologie stále více se oprošťuje od filozofování.

Když model hybných sil z ekonomického pohledu doplníme o psychologický pohled, lze na něm mnohem lépe demonstrovat vývoj lidské společnosti v Evropě.

Vývoj charakteru společnosti v Evropě, v závislosti na vývoji výroby

Charakterové vlastnosti výrobních vztahů ve společnosti se odvíjí od charakterových vlastností obyvatel společnosti. Výrobní vztahy nejsou svébytné, jak to někteří marxisté vykládají. Výrobní vztahy jsou ekonomické mezilidské vztahy. Osoba se může s výrobními vztahy ztotožnit, když ne tak se může jim podřídit pod nátlakem nebo se jim vzpírat. Nastane-li situace, že ve společnosti počet vzpírajících se dosáhne kritického množství, prosadí změnu výrobních vztahů k obrazu svému. Tato změna může být pozvolná nebo revoluční.

Modernizující se způsob výroby zvyšuje nároky na charakterové vlastnosti pracujících (pracovních sil). To ovlivňuje změny výchovných cílů. Výchovou nových generací odlišných charakterových rysů vede k potřebným výrobním vztahům, aby odpovídaly charakteru nových generací.

Otrokářství

Zlomovým bodem ve vývoji lidské společnosti byl vznik měst. Na jedné straně to umožnilo větší rozvoj řemesel, rozvoj různých druhů umění, rozvoj vzdělávání aj. Ale přinesl i velké negativum. Ve městech výrazně se zhoršilo výchovné prostředí. Řada rodičů se plně věnovala společenskému vyžití a výchova dětí se zúžila na materiální zabezpečení. Mnohé městské děti tak začaly citově strádat.

Platí zákonitost: „Není-li dítě citově uspokojováno, stará se především o vlastní citové uspokojování a potřeby druhých ho nezajímají.“ Proto se u nich nerozvíjí schopnost empatie a vyrůstají z nich egoisté, mnohdy bezohlední egoisté.

Druhá zákonitost: „Velmi liberální nebo naopak velmi tvrdá výchova vede ke zvýšené zlostnosti.“

Spojí-li se masově citové strádání dětí s velmi liberální výchovou, na kterou navazuje nepřiměřeně tvrdá výchova, následně máme ve společnosti živnou půdu pro otrokářství, ale i nacismus, fašismus aj.

Jak se dá co nejrychleji získat větší bohatství a pocit větší moci? Násilím - loupežemi a zotročováním. A jsme u zrodu otrokářské společnosti, společnosti bezohledně egoistické a násilnické – společnosti otrokářské. Tehdejší způsob výroby, zejména zemědělské vyžadoval pouze hrubou manuální zručnost. K ní se dali donutit zotročení lidé násilím.

Společenskými hodnotami se stal egoismus a agresivita. Společnost uznávala bezohlednou agresivitu jako projev zdravé životaschopnosti. Každý si musel hájit své zájmy sám, i silou. Tomu odpovídaly výrobní vztahy – otrokářské. Tomu odpovídaly i výchovné cíle měšťanů: Rodiče rozvíjeli u svých dětí tvrdý egoismus a agresivitu. Jejích potomci tak jen upevňovali otrokářské zřízení.

Feudalismus

Centrem rozvíjející se řemeslné výroby a obchodu byla města. Bezohledné agresivní chování se stalo brzdou prosperity řemeslné výroby a obchodu. Například kovář kovající plát brnění při zlosti do něj několikrát zlostně uhodí kladivem a dílo má zmařené. Když hrnčíř zlostně praští džbánem, rozbije ho. Když krejčí zlostně střihne víc, než je třeba, musí to napravovat. Když prodávající se zlostně osopí na kupujícího, nic neprodá.

Zlostná agresivita pozvolna přestávala být hlavní společenskou hodnotou. Tím se pomalu změnily i výchovné cíle, upustilo se od tzv. sparťanské výchovy. Za staletí se tím změnil charakter pracujících, lidu. Zotročování lidí méně agresivní společnost začínala odsuzovat a tak se začaly rozvíjet feudální výrobní vztahy.

Podle Marxe, uvnitř otrokářských vztahů se začaly rodit feudální. Až ty nové přerostly staré, tak je odstranily – otrokářství se zrušilo.

Kapitalismus

Průmyslová sériová výroba začala zvyšovat nároky na mírumilovné chování pracujících. Řešení konfliktů na pracovištích bylo nežádoucí, snižovalo to produktivitu a kvalitu práce. Agresivní pracující dostávali výpověď. Začaly se uznávat nové společenské hodnoty: nenásilí a inteligence. Při prosazování svých zájmů začalo být agresivní chování odsuzování a obdivováno inteligentní vychytralé.

Časem pracující i kapitalisté začali ustupovat od násilných akcí a hledali určitý neagresivní smír. Dnes pracující prostřednictvím svých odborů mají řadu práv, o kterých se pracujícím v době K. Marxe ani nesnilo.

Tento vývoj nešel ve všech zemích v Evropě stejně rychle. Některé země si podržely svou agresivitu déle, válčily déle. Dosud existují země, kultury, kde agresivita je uznávanou hodnotou a mírumilovnost jako neživotaschopnost.

Soudobí politici zaměňují následky s příčinami. Hlásají, že v chudých zemích roste agresivita. Opak je pravdou, v agresivních zemích bývá nižší úroveň výroby, proto jsou chudší. Dokud v nich budou převládat osoby se zvýšenou agresivitou, nebude tam mír. A ty budou převládat, dokud rodiče, společnost budou uznávat násilné řešení konfliktů jako společensky přijatelné a nezmění své výchovné cíle.

Empatismus

Tento pojem je zde jako pracovní. V budoucnosti pravděpodobně bude nahrazen jiným. Hodnotově je empatické zřízení podobné socialistickému, je však postaveno na jiných základech.

Minulý socialismus byl postaven na zřízeních, byl budován shora formou zákonů a šíření ideologie o správnosti těchto zákonů.

Budoucí empatické zřízení je budované zdola, jako všechna předcházející zřízení a hnací silou je rovněž rozvíjející se výroba.

Současná výroba je velmi složitá a vyžaduje týmovou spolupráci skupin pracujících. Jedná se o vysokou úroveň kolektivní práce. Práce ve skupinách je jako mikrosociálismus. Všichni členové skupiny pracují na společný účet dle svých schopností a vědomostí. Peníze se rozděluji mezi členy pracovní skupiny nezávisle na jejích přínosu.

Ono se to ani nedá přesně vyhodnocovat, kolik přináší práce jednotlivých členů. Z jednoho pohledu je to jako soukolí v mechanických hodinkách: Které kolečko je významnější než to druhé? Dnes se vysoce hodnotí tvořivost. I méně zdatný pracovník může přijít s tvořivým nápadem, který převýší hodnotu nejproduktivnějšího pracovníka.

Praxe a experimenty dokládají, že škodlivým faktorem týmové spolupráce jsou egoisté a k týmové spolupráci nejvíce prospívají empatici.

Egoistům se nelíbí kolektivní způsob odměňování. Obvykle přínos své práce nadhodnocují a tak chtějí mít větší podíl z kolektivní práce. Pokud přijdou na významnější zlepšovací návrh, nepoděli se o něj s kolektivem, ale ponechají si ho na příležitost, kdy by za něj mohli být individuálně odměněni. Egoisté se snaží soupeřit i v kolektivu, mnohdy nekalým způsobem, tím zhoršují mezilidské vztahy kolektivu. Následkem bývá nižší produktivita a kvalita práce kolektivu jako celku.

Žijeme ve společenské fázi, kdy uvnitř kapitalistické (egoistické) společnosti se začíná rozvíjet empatismus.

• Kapitalistické firmy stále větší měrou vyžaduji od pracovníků na pracovním trhu schopnost empatie. Protože empatických pracovníků je dnes nedostatek, organizují pro své pracovníky vzdělávací akce, které jsou zaměřené na rozvíjení schopnosti empatie.
• Empatie se stále více začíná vyžadovat i u mnohých organizací. Vyžaduje se u učitelů, lékařů, sociálních pracovníků, ve službách.
• Ve školních vzdělávacích plánech je zakotveno jako výchovný cíl rozvíjení schopnosti empatie u žáků.

V globálu, jen v politice, v médiích a ve veřejném prostoru stále se uznávají egoistické hodnoty jako je soupeřivá dravost, bezohledné upřednostňování osobních zájmů nad zájmy druhých, společnosti, ekonomické příživnictví. V globálu společnost s obdivem vzhlíží k nejbohatším a nejmocnějším a uznává mocenské řešení konfliktů. Takovým krajním řešením je válka, proto uznávají válku jako řešení konfliktu ve svůj prospěch.

Žijeme v bodě zlomu, může být náhlý nebo i zdlouhavě pomalý. To se dá těžko předpovědět, ve hře je mnoho faktorů.

Přesto nezadržitelně i naše společnost spěje k empatické společnosti. Zlom nastane, až ve veřejném prostoru zavládne osvěta o empatii, o jejím přínosu pro osobní i společenský život, přínos pro ekonomii. Následně se změní výchovné cíle rodičů a pozvolna se začnou vychovávat nové generace empatických občanů.

Až množství empatických občanů dosáhne kritického počtu, ve volbách začnou udržitelně vyhrávat empatičtí politici. Ti začnou budovat empatické zřízení a demokratickou cestou bourat dravý kapitalismus. Demokraticky budou prosazovat zájmy lidu a pozvolna zavírat ekonomické nůžky, ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými se začnou zmenšovat.

Následné zřízení

Ani empatické zřízení nebude konečným. Je předčasné spekulovat, jaké bude. To si vyřeší vzdálené generace samy bez nás. Pravděpodobně se bude týkat umělé inteligence. Povýšit umělou inteligenci na úroveň člověka a dát ji hlasovací práva je cesta k záhubě lidstva. Lidé mají svůj svět a umělá inteligence bude mít svůj vlastní. Výhodné bude nastolení symbiózy těchto dvou světů.

Kdo chce hlouběji porozumět společnosti, musí nejdříve porozumět lidem v jejich různorodosti, porozumět jednotlivým charakterovým rysům – jejích projevů a příčin.