Výchova dětí v rodinách – výchova asertivních liberálů

Výchova dětí v rodinách - výchova asertivních liberálů

Liberálem je zde myšlena mírumilovná osoba snažící se řešit konflikty mírumilovně, i když asertivně. Základem řešení mezilidských konfliktů je diskuze a vyjednávání. Mezi liberály jsou liberalisté i antiliberalisté.

Pojmosloví – typy osob vzhledem k prosazování se

V nekonfliktních každodenních situacích se všichni lidé chovají liberálně, pokud zde není psychická nemoc či psychická porucha. Co bývá ve společnosti běžné, normální, o tom se obvykle nemluví a lidé k tomu nepotřebují pojmosloví.

Pro naši společnost je společenskou normou, že se osoby snaží řešit mezilidské konflikty mírumilovně i při asertivitě. Na první pohled se nabízí některá synonyma pro toto chování, avšak nejsou výstižná, zahrnují vždy nějakou odchylku od normy.

Svobodomyslný

chová se tak svobodně, že mnohdy tím omezuje svobodu druhých. Kdo zohledňuje svobodu druhých, částečně omezuje svobodu svou a to svobodomyslní nedělají.

Mírumilovný

pojem zahrnuje i osoby ve smutku, kvůli němuž raději ustupují před konflikty; osoby bázlivé, které mají strach ze silných osobností; osoby submisivní – podřizující se snadno druhým.

Neagresivní

může jít o osoby potlačující rozumově svou zlostnost, což jim nebrání projevovat agresivitu nepřímo. Jako neagresivní osoby jsou označovány osoby neprojevující fyzickou agresi, i když je jejich agrese verbální.

Pacifista

mírumilovnost je pro něj dogmatem. V určitých případech je však potřeba agresora zastavit násilím, zpacifikovat ho. Když se agresorovi jen ustupuje, jeho agresivita bude narůstat a ústup bude on brát jako uznání práva na svou agresi.

Liberalista

přívrženec ideologie liberalismu; je neagresivní, ale obvykle si nárokuje více svobody, než přiznává svobody druhým. V globálu, liberalisté nebývají sami vůči druhým liberálnější než neliberalisté.

Liberalizmus

prosazují ho osoby, které nesnáší omezování svého vychytralého zneužívání právních svobody. V současných zemích s liberálním zřízením svobody využívají neformální mocenské skupiny, které svou svobodou potlačují svobodu druhých, někdy i násilím. Jde jim o právní svobodu umožňující jim vychytralosti zneužívat tétoi svobody pro vlastní egoistické zájmy.

Liberální

svobodný, pravá lidská svoboda spočívá v řešení konfliktů rovnocenným vyjednáváním k oboustranné spokojenosti. Možná v budoucnosti bude pro takové chování vytvořen nový samostatný pojem.

Asertivní

sebe prosazující, sebevědomý, přímý a otevřený při prosazování svých práv nebo vyjadřování svých názorů, přitom neuchylující se k násilí ani k odevzdanosti. Při silné asertivitě může neagresivně omezovat svobodu druhých.

Násilník

typ osoby na opačném konci osy chování, která znázorňuje charakter prosazování svých potřeb a řešení konfliktů. Násilníci se většinou vyznačují zvýšenými sklony ke zlostem.

V článcích tohoto webu se upřednostňuje pojem liberál, má to spojitost s některými dalšími články týkající se politické mapy, hybných sil ve společnosti a historického vývoje. Liberál může být liberalistou nebo antiliberalistou.

Násilí a nenásilí ve společnosti

V současné evropské kultuře násilí se morálně i ze zákona odsuzuje. K trestání viníků a ochrana nevinných spadá do kompetence policie a soudnictví. Avšak ještě v dnešní době v některých zemích zákonné právo „pokulhává“ a bývá morální povinnosti sjednávat si právo sám, třeba násilím (krevní msta).

Násilnosti ekonomický rozvoj v zemích brzdí. To bývá významnou příčinou chudoby v rozvojových zemích s násilnickým, radikálním obyvatelstvem. Navíc je živnou půdou pro občanské nepokoje či občanské války – záminka se vždy najde.

Trvale udržitelný mír lze zajistit pouze výchovou dětí k nenásilnému asertivnímu chování, k liberálnímu (nenásilnému) řešení konfliktů.

Ve společnosti liberálů, v demokratických zemích, občané přestanou volit radikální strany; nebude tam živná půda pro radikály a štváče; nebudou tam ani teroristé – terorismus je násilí.

Obecný profil vyhraněných asertivních liberálů

• Jejich chování je přirozené, nic nepředstírají, i v kritických situacích upřednostňují mírové řešení.
• Při agresi na svou osobu se přiměřeně brání a současně hledají cestu k smíru.
• Sympatizují s neagresivními, neradikálními ideologiemi. V závislosti na úrovni sociálního cítění sympatizují s pravicí či levici, případně k nevyhraněnosti na ose levice-pravice.
• Jejich hodnotou je mír a nenásilí. Věří, že lidé jsou v jádru mírumilovní. Mívají problémy, žijí-li v agresivní kultuře, nedovedou se tam prosazovat a jsou tam považovaní za změkčilce, neživotaschopné, podřadné osoby.

Nepravý liberál – liberální chování není přirozenosti jeho osobnosti. Liberálně se chová pod vlivem vychýleného vnitřního psychického prostředí. Někdy se může stát, že jeho potlačovaná zlost překročí kritickou hranici a zlost se provalí ven a může se zachovat i násilnicky. Spouštěčem, „poslední kapkou, může být takřka banální záležitost. V takových případech okolí nechápe, co se děje.

Smutek

tlumí celkovou aktivitu osoby, tlumí i případnou zlost a sklony k agresivitě.

Bázlivost

tlumí své zlosti ze strachu, že by byl poražen ve vyvolaném konfliktu.

Vštípený morální či náboženský kodex

rozumově potlačuje svou zlostnost a sympatie s radikálními ideologiemi, zde jde o vnitřní psychický konflikt mezi rozumem a emocemi.

Poznámka: Pro snazší porozumění se zde popisují zidealizované vyhraněné typy osob. V praxi se každá osoba více či méně přibližuje k jednotlivým typům. Život je pestrý a přináší velkou řadu jemnějších variací. Těmi je vhodné se zabývat až při porozumění základním typům a až budeme umět se v nich orientovat, jinak můžeme od zákonitostí rozumově dospět k chaosu.

Výchova dětí v rodinách k asertivní liberalitě

Výchova liberála začíná již od batolecího věku. Proto je potřeba, aby rodiče přistupovali k výchově zodpovědně již od kojeneckého věku a nenechali nic náhodě. Co se v dětství zanedbá, velmi těžce se napravuje, někdy se nenapraví vůbec.

Batolecí věk

• Neuspokojovat dítě při jeho zlosti. Například, začne-li se dítě vztekat, že má hlad, odložit krmení až se uklidní, i kdyby byla právě doba jídla. Jinak si dítě začne budovat strategii, že zlostí – agresivitou dosáhne svého.
• Dávat si pozor, abychom nehovořili k dítěti se zlostí v hlase, pokud k tomu není výchovný důvod. Malé dítě sice nerozumí slovům, ale velmi dobře vnímá emoce projevované v hlase. Emoce se takto „přenášejí“ z rodičů na dítě – emoční nákaza. K tomu jsou děti geneticky vybaveny.

Někteří rodiče až „šílí“, když dítě večer pláče a nedaří se jim ho ukonejšit a uspat. Jednou z příčin může být zlost v hlase rodiče, který dítě aktivuje k bdělosti. Jde o přízvuky na koncích slov, které na genetické úrovni nesou informaci o vyhrůžce. Představte si, že vám někdo bude před spaním vyhrožovat, že „když nebudete spát, tak bude zle!“ – Přivodí vám to spánek? Je známo, že k usínání přispívají ukolébavky mající určité zákonitosti: tiší hlas a nižší tónina, pomalejší mluva, klesání hlasu na koncích slov tónově i v hlasitosti.

Předškolní věk

• Kritickým obdobím je čas, kdy se dítě naučí mluvit. Jaká životní strategie se mu osvědčí při prosazování svých potřeb – vzteknout se či se domluvit, vyjednat? Zde někteří rodiče nevědomky dělají chyby - jsou-li s dítětem a zaberou se do své činnosti natolik, že „neslyší“ prosby svého dítěte a zaregistrují je, až když se dítě začne chovat zlostně. K tomu přispívá i zvuková kulisa rádia či televize, kdy rodič začne i mluvu dítěte vnímat jako zvukovou kulisu.
• Dobrá výchova v předškolním věku pozvolna přechází od direktivního stylu k demokratickému stylu výchovy. V situacích přiměřených věku dítěte rodiče postupně zapojují dítě do demokratických diskuzí, například o tom, jakou barvu oblečení si vyberou, kam v neděli na výlet, který film budou v televizi společně sledovat atd.
• Nevhodná je v tomto věku liberální výchova, kdy rodiče jsou ve výchově nepevní. Malé děti jsou nesmírně vynalézavé a u takových rodičů brzy poznají, že se jim daří prosazovat své potřeby zlostí, vyvzdorovat si je. Tato životní strategie v emočním centru zakoření na úrovni nervových spojů a v dospělosti se nedá takřka odstranit.
• Nevhodná je i nezdravě přísná výchova, kdy přísnost začne vyvolávat u dítěte vzdorovitou zlost. Neučí se svou zlost odstraňovat, ale potlačovat. Často ji pak projeví náhradním způsobem vůči nevinným, kteří jsou slabší a neubrání se mu. Může to být vůči věcem, zvířatům, slabším dětem, případně vůči druhému psychicky slabšímu rodiči.
• Vhodné je u dětí rozvíjet schopnost empatie, která vyvolává soucit s oběťmi své zlosti a tím zlostnost přirozenou cestou utlumuje.
• Výhodné je s dětmi hovořit o zlosti jako o přirozené emoci, i o tom, jak vhodným způsobem svou zlost ventilovat. Například zlostným zmuchlaním starých novin do kuličky a pak ji trhat na kousky. Křičet ve skříni či do polštáře. Běhat do schodů. Namalovat svou zlost jako abstraktní obrázek. …

Školní věk

• Pokud rodiče dobře zvládli výchovu v předškolním věku, v této oblasti již mají „vyhráno“. Je to také období, kdy se z demokratické výchovy pozvolna přechází v liberální výchovu. Při dobré výchově bývá období puberty takřka bez problémů a nebývají ani problémy s chováním, když jsou s jinými dětmi mimo dohled dospělých.
• Začne-li se bez zjevných příčin chovat zlostněji, bývá to projevem vnitřních konfliktů, nedostatečné duševní hygieny, citovým strádání či může se stát obětí šikany. Mnohdy zde pomůže důvěrný rozhovor o prožívaných emocích a citech. Rodiče nejvíce dítěti pomohou, projeví-li s ním citové porozumění bez rozumového poučování.
• Rodiče agresivnějších dětí ve školním věku by se měli včas obrátit na vhodného psychologa a nezapomínat, že chování jejich dítěte je výsledkem hlavně jejich výchovy. Zde již nejde o výchovu, ale převýchovu a ta je nelehká.

Nezmění-li se sami rodiče, nezmění se ani chování jejích dětí. Rodiče snadno obviní ze své špatné výchovy geny či společnost. Připustit si vlastní chyby nebývá příjemné až bolestné.

„To má po dědovi, ten byl také takový.“
„Zkazili ho špatní kamarádi.“
„Za to může televize, často se díval na agresivní filmy.“