Vyhoření funkcionářů a členů strany – smutek, náprava

Když se člověk nad uvedenou kritikou hlouběji zamyslí, uvědomí si společné znaky. Čeho? Znaky únavového syndromu, syndromu vyhoření či znaky dystymie až depresí.

V článku Jiřího Macha »Polovině učitelů hrozí vyhoření« (Právo 23. dubna 2019) jsem v úvodu četl: „Stres, strach a nevděk. Kantorské povolání patří mezi profese nejvíce ohrožené syndromem vyhoření.“ Když vyhoří učitel, tak je to vyhoření. Když vyhoří například předseda okresního výboru či poslanec, tak je to »lenost«. Je to spravedlivé?

Cituji dále: „Poslední průzkum mezi 3500 učiteli, který zveřejnili letos odborníci z Psychiatrické kliniky I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, uvádí, že vážné příznaky vykazuje pětina učitelů a řada příznaků se vyskytla až u dvou třetin.“ Kdo z vrcholového vedení KSČM se zajímá, kolik funkcionáři KSČM je vyhořelých? Nabídnou jim vedení nějakou poradenskou pomoc nebo je svým nátlakem ještě více dorazí?

A ještě jedna maličkost: „Výhodu mají ty (školy), které si mohou dovolit vlastního školního psychologa, který nemusí řešit jen problémy s dětmi, ale k dispozici jsou i personálu.“ V řadách KSČM jsou i psychologové, proč nevyužit jejich odbornosti ke zmapování stavu nálady a k vnitrostranickému poradenství?

Při únavovém syndromu, při vyhoření či depresi máme nedostatek tzv. konstruktivních myšlenek, které nám běžně pomáhají řešit konfliktní situace. Proto postižená osoba »nenalézá, nevidí« konstruktivní řešení. Proto prožívá bolestný pocit bezmoci a beznaděje. Všechna dobře míněné rady vnímá velmi skepticky.

Máte něco, na co se každé ráno těšíte? Těšíte se na něco do budoucnosti? Pokud ne, bylo by dobré se nad sebou zamyslet.

Deprese

Uvádí se, že při těžké depresi je utrpení natolik velké, že postižení přemýšlejí o odchodu ze světa. Kdo neprožil, neuvěří. Skutečná deprese je nemoc a nedá se ovládat vůli.

Pro psychiatry je deprese závažná duševní porucha zařazená jako nemoc. Kdy porucha přeroste v nemoc? U každého je to jiné. Všeobecně platí, že za psychickou nemoc se považuje stav, který brání běžnému životu: zhoršuje pracovní výkon natolik, že hrozí ztráta zaměstnání (pokud k tomu již nedošlo); způsobuje vážné problémy v komunikaci s lidmi; problémy při běžném pohybu na ulici; hrozí rozpad rodiny; ohrožování sebe nebo druhých apod.

Chronická (dlouhodobá až trvalá) mírně depresivní nálada se nediagnostikuje jako deprese, ale jako dystymie – porucha nálady. Diagnóza se stanovuje, pokut tato nálada přetrvává po většinu dne a po dobu dvou let, s přerušením ne delším než dva měsíce.

Medicína se zabývá tělem a je prokázáno, že hladiny různých hormonů souvisí s určitými psychickými stavy – úzkosti, zlost, euforie, deprese aj. Proto se psychiatři snaží léky (antidepresivy a sedativy) vyrovnávat hladiny hormonů v krvi. Jenže se ve většině případů neodstraní příčina špatných hladin hormonů v krvi. Proto léky na vylepšování psychického stavu většinou jen tlumí dopady pravých příčin. Psychiatři stále větší měrou vedle léků užívají i psychoterapii.

Psychologové nejsou lékaři, nemají pacienty a nemohou předepisovat léky a deprese pro ně není nemoc, ale psychická porucha a místo pacientů mají klienty. Proto jim nezbývá nic jiného, než hledat samotné kořeny problémů a různými psychickými cestami je odstraňovat.

Naštěstí pro depresivní pacienty přibývá psychiatrů, kteří jsou současně psychology a propojují klady obou profesí ve prospěch pacienta.

Komunikační problém mezi psychiatry a laickou veřejností je v tom, že pro psychiatry pojem deprese je diagnózou dlouhodobého stavu a to, co laici považují za krátkodoubou depresi (depku) oni vyhodnocují jako splín či depresivní epizodu, která po několika týdnech odezní.

Pokud u někoho propukne náhlý silný depresivní stav následkem určité události, hovoříme o psychickém traumatu. Takovým úrazem může být i silná neopětovaná láska. Traumatizovaným osobám nepomůže povzbuzování typu: „Vzchop se, to časem přejde. Musíš být silný.“ Pomůže jim, když pocítí porozumění či obětí, držení za ruku apod.

Jen pro zajímavost: Při nedostatečném citovém uspokojování se v těle neuvolňuje hormon oxytocin a jeho nízká hladina zhoršuje náladu a může být i hlavní příčinou depresí.

Zajímavý je samotný pojem »deprese«. Pojem pochází z latinského >depresio (doslova: stlačení, potlačení) – pres = lis. Pro ty, kteří obdobný stav neprožili: při depresích osoba pociťuje silné bolesti na hrudníku, jako by byl hrudník zvnějšku stlačován. Je to tzv. psychogenní bolest – bolest psychického původu. Depresivní osoby trpí úzkostmi, trpí bolestmi hrudníku – odtud pojem utrpení. Bolesti bývají vyvolávány křečovitými stahy mezižeberních svalů. K úzkosti s bolesti mám svou teorii:

Pokud po odeznění příčiny, která zpustila úzkost, úzkost nepomine, jde o psychickou poruchu. Ta může mít řadu jiných příčin.

Poznámka: Osoby neprožívající nikdy (úzkost, zlost, smutek, radost) jsou »chladnokrevné« a mívají více mezilidských konfliktů, protože nerozumí osobám prožívající emoce.

Úzkost

Tento termín vnesl do psychologie Sigmund Freud ["frojd"] (1856-1939). Úzkosti, alarm se spouštějí i v jiných situacích, než je ohrožení života predátorem.

Stesk – když pra…prapředek se na delší dobu vzdálil od rodiny, byl to stav nenormální, proto se spouštěl alarm, aby ho přiměl vrátit se k rodině – genetický program k udržení skupiny.

Výčitky svědomí – když amygdala vyhodnotí, že jsme porušili své morální zásady, případně někomu ublížili. (Existují osoby, které nikdy nemívají výčitky svědomí.) Zvláštní výčitky svědomí mívají osoby, které si vštípily touhu po své dokonalosti, a když je zjevné, že svou dokonalosti zaostávají za ostatními.

Bezmocnost – když amygdala vyhodnotí silný rozpor mezi touhou a překážkou k naplnění touhy. Pocit bezmocnosti nastává i u voličů, kteří touží budovat demokratický socialismus či liberální komunismus a »nevidí« východiska této cesty.

Dlouhodobý úzkostný stav se dříve či později projeví tělesnou nemocí. Ta někdy pomůže problém vyřešit. Případně osoba řeší problém únikem: odchodem ze zaměstnání či funkce, rozvodem či migraci. V krajním případě řeší problém totálním únikem ze světa. Mezi krajnosti patří i psychická rezignace, ztráta jakéhokoliv zájmu o svou budoucnost. Osoba se stane apatickou, a pokud ji nikdo nepomůže, může skončit jako bezdomovec.

Chronický únavový syndrom

Porucha, při níž se postižený cítí bez zjevné fyzické příčiny vyčerpaný. Z tělesného pohledu jde o nevysvětlitelnou únavu neustupující ani po odpočinku. Trvá-li nejméně půl roku, lze to vyhodnocovat jako onemocnění.

Z psychického pohledu se takto projevuje chronický silný smutek. (Donedávna psychiatrie neznala pojem smutek.) Jde o dlouhodobě spuštěný psychický program pro ústup od problému. Dlouhodobě je aktivní parasympatikus (v hypotalamu), který utlumuje tělo i mysl. Jde o sebeochrany program bránící v psychicky krizových situacích před psychickým zhroucením.

Například, zemře-li blízká osoba, se kterou jsme žili, je to nevratná situace, s níž se mysl nechce smířit a spouští se silné úzkosti. Osoba se tak dostává do neřešitelné situace: Chce situaci zvrátit, avšak je to nemožné. V krajních případech hrozí psychické zhroucení a následně i tělesné. Proto v kritickém okamžiku se nějakým popudem spustí program smutku. Utlumí se tělesná aktivita i psychické procesy, utlumí se myšlení. Tím se přetne bludný kruh úzkostí.

Časem má následovat psychický restart, výstup ze smutku prostřednictvím běžných životních aktivit. Problém nastává, když osoba svými myšlenkami a představami tento smutek „živí“, či jej prohlubuje.

Může se tímto „živením“ dostat do stavu, kdy se smutek prohloubí natolik, že osoba není schopna ráno ani vstát. Jediné co ji zvedne je představa, že dojde k lékaři a ten napíše neschopenku a může jít si v klidu opět lehnout.

Největším problémem zde bývá to, že se příčina nejčastěji hledá v tělesné oblasti, kde není. Tělesnou oblast není dobré zcela přehlížet. Příčiny snadné unavitelnosti mohou být i tělesné, například vnitřní krvácení ve střevě, chudokrevnost aj.

K únavě přispívá i nedostatek pohybu, chybějící některé vitamíny (jarní únava), nedostatek slunečního svitu, nevhodné prostředí pro spánek, aj. Únavu zvyšuje i dlouhodobé "nicnedělání" a zaobírají se jen pasivními aktivitami jako je sledování televize a polehávání.

Vyhoření

Pojem se objevuje v hodnocení pracovníků personalisty. Jde o pracovníky, kteří ztratili pracovní elán, rezignovali v oblasti kreativity, angažovanosti a v práci se snaží jen přežívat. Projevuje se citovým a mentálním vyčerpáním.

V současné době se hodně píše o častém vyhoření učitelů. Vyhořením bývají postižení i poslanci, senátoři, radní, zastupitelé, ale i funkcionáři strany, i řadoví členové strany. Je-li v základní organizaci kritické množství vyhořelých členů, celá organizace se začne chovat vyhořele, včetně výboru. Vyhořet může i okresní či krajský výbor.

Zde nepomohou apelace na zodpovědnost, dobře míněné rady typu „Vzchop se!“. Takové rady mívají většinou spíše opačný účinek. Nepomůže ani několik nadšených mladých v ZO či ve výboru, kteří ve vyhořelém prostředí sami rychle vyhoří. I když jsou věkově mladí, při vyhoření se začnou chovat jako mladí starci. Oč jsou mladí při nástupu do funkce optimističtější a plnější elánu, o to hlubší je jejich propad při zklamání, že jejich představy se nenaplnily.

Příčin vyhoření existuje jich velké množství, výčet je jen orientační.

a) Důsledek dlouhodobého stresu, který překročil kritickou hranici (u každého je jiná).
Přemíra drobných funkcí – „To nic není, to zvládneš, to jen občas …“

b) Ztráta vize a iluzí, ztráta cíle a smyslu práce.
Co zbylo v KSČM z komunistické vize komunismu?

► O vizi komunistické společnosti je jen nepatrná zmínka ve stanovách.

► V programovém cíli je sice uveden demokratický socialismus, ale praktický program strany a volební programy staví na zachování kapitalismu a pouhém jeho vylepšování.

► Neexistuje oficiální strategický plán budování demokratického socialismu natož komunismu.

c) Ztráta víry v realizovatelnost volebních programů

► Dlouhodobé volební propadání strany ve všech oblastech.

► Dlouhodobé propadání v minulosti silného levicového partnera – ČSSD.

► Dlouhodobé ukotvování vítězství pravice ve všech sférách.

d) Ztráta smyslu vlastního života
Kritickým obdobím je věk kolem třiceti a kolem šedesáti let. I řada mladých lidí trpí ztrátou smyslu vlastního života. Smysl vlastního života na rozumové úrovni si musí zvolit každý sám.

e) Prostředí negativně smýšlejících osob
To působí tak dlouho, až i optimistická osoba začne smýšlet negativně, skepticky, což utlumí životní elán.
    V mnohých organizacích s duchem přestárlými členy se hovory neustále stáčejí k nemocem, lékům, k samým negativním hodnocením všeho probíraného – řada osob si začala libovat v negativech, skepsi.

f) Deprese vyvolaná životními okolnostmi.

g) Utlumování vlastní iniciativy
Utlumování může být kolegy nebo shora vlivem skupinového myšlení či vlivem vyhoření. Skupinové myšlení a vyhoření samo o sobě potlačuje kreativitu.

► Na vznesené podněty není zpětná vazba: Při posílání e-mailů neobdrží odpovědi – mnozí funkcionáři hrají roli mrtvého brouka. Při vznášení podnětů na schůzích jsou tyto vyhodnocovány ve výboru a autor podnětu nedostane informaci o závěrech - běžný nešvar z pohodlnosti na všech úrovních.

► Potlačování inovativních návrhů bez hlubší analýzy či bez ověření v praxi: To je irelevantní. To nebude fungovat. To je revizionismus. To je oportunismus. Jsi ještě mladý, nerozumíš tomu. Nic pro stranu neděláš, nemáš co do toho mluvit. To není komunistické. Atd.

► Odvedení do prázdna: To není pro nás staré, to je pro mladé. Jsme jen malá organizace. To se nejdříve musí důkladně projednat (Záměrné odložení na neurčito.)

h) Nedostatečné citové uspokojování.
Dnešní životní styl vede k citové neuspokojenosti. Co to je? Nedostatek „sociálního“ hormonu oxytocinu. Velké jeho množství vyvolává dobrou náladu až euforii. Při jeho nedostatku osoba začne prožívat životní nespokojenost, která se projevuje nepříjemnými vztahy k druhým:

► Podezíravost: Ve funkci pracuje jen kvůli penězům, víc ho nezajímá.

► Negativní vnímání: Vše se dopředu odsuzuje, upřednostňuje negativní hodnocení, jen kritika a nářky.

► Sklon k verbální agresi: Často na poznámky druhých hrubě odsekává, až urážlivě odpovídá.

► Vztahovačnost: Často bezdůvodně vztahuje obecné informace druhých na sebe.

► Vinu za své životní neúspěchy svaluje na druhé, na společnost.

Vývoj může mít různé průběhy

a) Náhodná kritická událost vyvolávající psychické trauma

• Ztráta zaměstnání
• Diagnóza závažného onemocnění
• Ztráta blízké osoby - opuštění partnerem, odstěhování dospělých dětí, ...

b) Náhlý vhled do vlastního života
Takový vhled mnohdy vyvolává negativní prožitek – nikdo není dokonalý, každý má nějaké nedostatky.
- Čím dříve se osoby hlouběji zamyslí nad smyslem vlastního života a nad úrovní svých schopností a dovedností, tím pro ně lépe. Až traumaticky působí prožitek vnitřní prázdnoty u osob, které celý život byly bez vyššího životního cíle a přežívaly ze dne na den ve vleku vnějších událostí.

c) Dlouhodobý vývoj

1. Na počátku to bývá malá nespokojenost z nejrůznějších důvodů.

2. Pokud se nespokojenost neřeší (odstraněním příčiny či smířením se se situaci) pozvolna malá narůstá ve velkou nespokojenost, až nelibost vůči všemu.
    Aby k tomu nedocházelo, existují různé sebeochranné mechanismy: bagatelizace, ignorování, racionalizace, přenos odpovědnosti, únik, aj.

3. Když sebeochranné mechanismy neuspějí, nespokojenost pozvolna přeroste v úzkostný pocit bezvýchodnosti, beznaděje až prožívání utrpení – bolesti na hrudníku.
    Narůstá zvýšená aktivita, nepozornost, množství zbytečných chyb z nepozornosti, vztahovačnost atd.
    V dnešní době se mnoho osob nedovede orientovat ve vlastních citech a emocích, proto hledají vnější příčiny. Sem se řadí negaholismus (boj proti „nepříteli“, může to být i kolektivní nepřítel – politická příslušnost, rasa, národ, země). Mají-li úzkostné osoby svého »nepřítele«, žije se jim lehčeji. Nemusí hledat příčinu svých úzkostí v sobě, z úzkostí prostě obviní svého »nepřítele«.
    Trpícím osobám dělá dobře pozorovat jiné trpící osoby, to vytváří sklon k šikaně, týrání, nalezení si svého obětního beránka, případně kolektivního beránka, Osoby se zvýšenými sklony ke zlosti sklouzávají i k páchání násilných trestných činů.

4. Kritickou fází bývá fáze zlosti – osoba začne být naštvaná na sebe, na osoby v okolí, na celou společnost. Začne postrádat výčitky svědomí vůči druhým osobám. Proto mnohdy ubližuje i svým nejbližším a narůstající konflikty v rodině i práci situaci dále zhoršují. V této fázi může přicházet i o své přátele – kdo má rád neustále naštvané, vznětlivé, vztahovačné, prostě nepříjemné osoby?

5. V této fázi nastává zlom, zmizí úzkosti i zlosti a nastává rezignace, psychiku ovládne smutek. Projevy:

► Vyhoření v práci, pokud ji ještě má, či ve funkcích, vyhoření v partnerském životě.

► Prokrastinace – výrazná a chronická tendence odkládání plnění (administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů, zejména nepříjemných, na pozdější dobu. Prokrastinace často psychické problém prohlubuje o úzkosti z nesplněných úkolů.

► Snadná unavitelnost – únavový syndrom.

► Problém se vstáváním z postele, nemá se na co těšit, nic nebaví, nejlákavější je představa nicnedělání. Při těžkém stavu se osoba zvedne z postele jen pod vidinou, že lékař napíše nemocenskou a může si jít opět lehnout. Tyto stavy přináší problémy finanční – náklady na léky, nižší odměny v práci pro malé výkony, nižší příjem z nemocenské, ztráta zaměstnání, …
    Jsou osoby, které si v tomto stavu začnou libovat, všem vypráví o svých problémech a libují si, jak získávají pozornost druhých, kteří je litují. Mnohdy dobře míněné rady záměrně přehnaně realizují tak, aby se ukázaly jako špatné. Z nezdaru obviní rádce a postupně začnou situace zneužívat a druhé zatahovat do svých tenat.
    Jiné osoby mohou skončit na psychiatrii, nebo se propracovat k bezdomovectví či si začnou hýčkat nějakou nemoc, za kterou se začnou schovávat. Výčet to není úplný, život je pestrý.

Fundovaná pomoc

• Obvodní lékař – není placen za psychoterapii
• Psychiatr či psycholog – za sezení u psychologů si většinou musíte připlatit
• Linky důvěry – jsou anonymní a bývají to zelené linky, tj. bezplatné telefonování.

Vnitrostranická prevence, pomoc v lehčích případech

Řešení v oblasti citového strádání

► Neformální přátelská posezení a jiné akce s pocitem sounáležitosti se skupinou.

► Podávání rukou s přátelským úsměvem

► Dávání najevo opravdového zájmu o názory – nemusí se s nimi souhlasit, rozhodující je vážně se o ně zajímat.

Řešení v oblasti organizační – zejména v rámci prevence

► Stanovovat více drobných snadno realizovatelných cílů, aby při hodnoceních mohly být vyzvedávaný úspěchy.

► Vytváření zájmových skupin – organizace po sociálních sítích, vlastních stránek. Například:

- Politické diskusní kroužky

- Pobytové skupiny – levné víkendové pobyty 1x až 4x ročně

- Jednodenní výletové skupiny – (pěší, na kolech, auty, vlakem)

Řešení v oblasti sebe rozvoje

Celosvětovým trendem je celoživotní vzdělávání a psychogenní tréninky. Při procesu učení se v těle uvolňují hormony zpomalující stárnutí. Organizovat pro členy strany pracovní semináře a kurzy s tréninky, například s tématy:

► Organizování svého času při jeho nedostatku

► Budování týmu v základních organizacích a výborech

► Vyhoření osoby – náprava, prevence

► Rozvoj rétorických schopností – zdokonalování vyjadřovacích schopností

► Verbální sebeobrana

► Prezentace svých názorů na schůzích, poradách, zasedáních

► Předvolební marketink

► Vize liberálního komunismu a strategie jeho budování

► Práce s internetem – tvorba stránek

► Rodinné zázemí a citové uspokojování

► Mezilidské vztahy – typologie osob dle různých kritérií

► Výchova dětí v rodině směřující k prosociálnímu – levicovému chování a levicovým hodnotám

► Rozvoj schopností kritického myšlení

Svépomoc - tři kroky

I. Zmapování si svých kladů a záporů je nejlepším prvním krokem.

Metakognice – schopnost poznávání vlastních schopností a dovedností. Vše má své klady a zápory, proto je dobré se zaměřit na své klady a dále je rozvíjet. Důležité je vytvořit si kladný vztah k sobě, netrápit se tím, co u sebe změnit nemůžeme. Kladný obraz o sobě patří mezi základní psychické potřeby. V dnešní době mnoho lidí se nemá rádo, což nabourává jejich psychické a následně i tělesné zdraví.

II. Upřesnění si smyslu svého života a nejít si svou seberealizaci. Seberealizace patří mezi základní psychické potřeby.

III. Vytvořit si životní plán cesty z vyhoření

a) Dostatek svižného pohybu, zdravotní cvičení, kolo, výšlapy – po dvaceti minutách příjemné svižné chůze či jízdě na kole začnou se v těle uvolňovat hormony zlepšující náladu.

b) Zajistit si citové uspokojování

- Plán citového uspokojování svého i rodiny (partnera a dětí). Hormon oxytocin se v těle uvolňuje zejména pří příjemných tělesných dotycích (přitulení se, držení se za ruku, při objetí). Dále při častějších příjemných očních kontaktech a při prožívání pocitu sounáležitosti se skupinou – rodinou, partou, týmem.

- Vyhýbat se osobám a skupinám s negativním myšlením.

- Pomáhat zvedat náladu osobám ve svém okolí – tím si zvedáme vlastní náladu.

3) Věnovat se svému zdraví – zdravotní cvičení, přiměřená a pravidelná strava, příjemné domácí prostředí – odstranit z bytu vše, co vyvolává nepříjemné pocity. (Problém je, pokud jde o rodinné příslušníky. Začnete-li se na ně usmívat, po čase se stanou příjemnými.)

4) Plán sebe rozvoje – lidský mozek je naprogramován k permanentnímu učení a to udržuje psychickou mladistvou svěžest do vysokého věku.

5) Najít si přijatelnou zálibu, která vyvolává libý pocit uspokojení. Může to být spojeno s některým předcházejícím bodem.